Blog- web o tom, když je o kolečko víc :o)

Sezóna 2007 (díl 2.)

7. října 2007 v 23:18 | Vašek |  Závody
Na téhle stránce najdete trošku rozepsané skoro všechny závody, kterých se v tomto roce účastním. Pokuším se aktualizovat co nejrychleji. Řazeno od novějších směrem ke starším.
ST. WENDEL MTB MARATHON
Už v pátek 28.9. jsme hned po práci vyrazili do dějiště mistrovství Evropy, do německého Sankt Wendel. "Zájezd" čítal 5 osob, my tři jezdci z Terre-Rouge Bikers, jako doprovod Pavla a další člen klubu, co letos komplet vynechává kvůli pádu a následné operaci kolena.
Nevím, kdo zamlouval hotel, ale **** a možnost potkávat vedle u stolu lidi typu Ch. Sauser, K. Schwing, P. Sunstedt aj. byla fajn :o) Hlavní je ale aspoň pro mě možnost spaní na místě, o svých problémech s brzkým vstáváním jsem se už zmínil :o( Pasta party v páteční večer byla skvělá, včetně doprovodného programu s různými vystoupeními. Nacpaní k prasknutí kvůli nabití se sacharidy na zítřek jsme usnuli v očekávání dalšího dne.
Počasí bylo "super". Celý předcházející týden pršelo, a přestalo až ráno v sobotu, chvilku před startem. Občas potom mrholilo i potom, ale to už bylo jedno. Zkrátka hned po vyjetí z asfaltové silnice městečka St.Wendel bylo všem jasné, že nás čeká bahenní zábal. Ale když ono se s "Highway to Hell" z reproduktorů vyraží tak odhodlaně :o) Tahle hudba mi zněla v uších tím víc, když jsem si uvědomoval, co (nejenom mě) čeká. Pořadatelé vlastně ani nezveřejnili výškový profil trati, z různých pramenů znělo jednou 2500m převýšení, potom zase 3000, délka maratónu se pohybovala taky nejasně mezi 110 a 120 km. Čím se ale pochlubit nezapomněli, bylo to, jaké velké změny trati se udály: výrazně prý ubyde rychlých úseků a naopak bude převažovat podíl singletracků, hliněných tratí v lese. Co to bude znamenat v tomhle počasí bylo nasnadě.
První vyjeli účastníci ME a licencovaní jezdci, po nich v první vlně moji 2 kolegové, hned v další já. Bylo poznat, jak kvůli očekávaným podmínkám na trati výrazně prořídly řady startujících, oproti minulým ročníkům údajně snad až o polovinu. Ti úplně vpředu ještě možná mohli volit trošku stopu, na nás zbyl rozježděný tankodrom jak po českých lesnících v době dešťů :o( To, co by jindy šlo docela snadno vyjet v sedle, tentokrát zamenalo tlačení kola s nohama podkluzujíma v hlubokém lepícím se bahnu. Byly i úseky, kde jsme každých několik metrů přestávali tlačit, abychom holýma rukama odbahnili kolo aspoň natolik, aby šlo tlačit dál, když už kola odmítala projít pod vidlicí a zadní stavbou. Ale i tohle se vzdávalo a nosili jsme ty ztěžklé bahenní koule raději na zádech. Jak povzbudivě zněla slova těch, co jeli krátkou (místy se to míchalo dohromady), že nechápou ty, co budou takhle tlačit 120 kilometrů. Díky.
Po projetí první části okruhu se vracelo zpátky na ovál stadiónu. Teď už jsem to viděl, takže 118 km, resp. buď se na to vykašlat (a že už jsem toho měl plný zuby) a jet doleva, nebo doprava a dalších ještě asi 60 km. Nohy jsem měl jako v ohni, pekelně mě začala zase bolet i záda. Navíc nám pořadatelé slíbili, že "opustíme rychlejší úseky a začne to zábavné proplouvání singletracky v lese" a že je "dobré šetřit síly, protože druhá část trati bude technicky náročnější" a taky že se "víc nastoupá". Nekecali. Za stadiónem mě kdosi skoro sundal z kola a odbahnil to nejhorší proudem vody z hadice. Danke. Po tomhle hmotnostním tunningu se jelo chvilku hned líp. Až do brzkého vjetí do dalšího bahna. Kdyby aspoň pršelo, prosím, ať se to tak nelepí! Začala KRIZE. Fakt jsem se začal dost trápit, ta marnost v boji s bahnem. Jak je jednoduché se na to normálně vykašlat! Ale vlastně to tak snadné není. Lesem jsem jel už skoro sám, sem tam jsem ještě někoho předjel, ale nikdo moc nebyl vidět. Až na jednoho staršího pána v teplákové soupravě, co stál na vrcholu jakéhosi stoupání a pozoroval mě, jak se blížím: "Boj je ta nejdůležitější stránka života..." pronesl. Doufám teda, že tam vůbec byl :o))) V ten moment mě TO popadlo: Jeď, chlape, dokážeš to! Asi jsem si i zakřičel na povzbuzení, ale najednou mě začalo mrazit v zádech, všechno přestalo bolet a nohy znovu zabraly. Tahle adrenalinová injekce mi vydržela asi 5 kilometrů. Potom jsem zvolnil (podle záznamu z Polaru ne až tak výrazně) a prostě jako stroj dojel do cíle.
Tam mě čekala celá naše výprava. Divné, všichni pěkně osprchovaní, převlečení. Dozvídám se, že jsem z našeho týmu dojel jako jediný. Z profi a licencovaných dlouhou vzdala zhruba třetina, z hobby jich vzdalo přes polovinu (!). Výsledek mi byl docela ukradený, připadal jsem si i tak jako bych tak trošku vyhrál. A klobouk dolů před všemi, co dlouhou dojeli. I tři ženy. Celkový čas mistra světa a teď už i mistra Evropy Ch. Sausera nekomentuji, to pro mě zůstává dalším z novodobých divů světa :o)
Celkově jsem v hobby mužích skončil 41., ve své kategorii 25. . V celkovém hodnocení seriálu Euro Bike Extremes v mužích hobby na dlouhých tratích jsem na 8. místě. Tohle byl poslední, 5. závod řady- vynechali jsme 2, ve Švýcarsku a Norsku. K hodnocení stačí 3, což se mi podařilo, na rozdíl od spousty ostatních, co zřejmě spoléhali na dokončení letos opravdu extrémního St. Wendelu.
Trošku nepovedené oficiální stránky závodu jsou zde a tady výsledky. Celkové výsledky série Euro Bike Extremes potom tady.
 

Další články


Kam dál

Reklama